Povídání 

​Někdy mám pocit, že ve mně bydlí dvě úplně rozdílné osoby.

Máte rodinu, přátele a partnera, kteří se o vás zajímají.

​Mít to "na párku" není póza.
Je to hluboké vnitřní rozhodnutí, že už nehodláš hrát divadlo pro nikoho dalšího.

​Žijeme ve světě, kde se lidé po tisíciletí přou o to, čí cesta je ta pravá a čí Bůh je mocnější. Přitom stačí poodstoupit od náboženských dogmat a podívat se na jejich čistou esenci.

Možná si říkáte, že se mi to mluví, když jsem "za vodou".

Její "nesnesitelná lehkost" není prázdnota.
Je to stav, kdy člověk konečně odloží všechny cizí masky a zůstane stát sám za sebe.
Je to pocit, který zná každá vlčice, která kdy musela opustit staré cesty, aby ochránila to, co je pro ni skutečně posvátné.

Vlčí život je založený na principech, které jsou ženám přirozeně blízké, i když je moderní společnost často potlačuje.

Až budu jistější, hubenější, klidnější…

Ženství není něco, co bychom musely hledat nebo si zasloužit.
Je to energie, která v nás vždycky byla, jen na ni v běžném shonu někdy zapomeneme.

Většina z nás prošla školním systémem s pocitem, že historie je pevně daný řetězec událostí. Data bitev, jména králů a kresby neandrtálců v jeskyních tvoří kostru našeho světa. Co když je ale tato verze dějin jen pečlivě vybraným filtrem, který má za úkol jediné, přesvědčit nás, že současný systém je nevyhnutelný a jediný správný?

Světlo mě drží, tma mě pohlcuje
a já žiju někde mezi tím