Můj vnitřní elektrický výboj

Občas mě někdo vidí jako tu "zajištěnou a hezkou slečinku", co si žije svůj estetický sen, fotí "růže", vyrábí a káže o vnitřní síle.

Možná si říkáte, že se mi to mluví, když jsem "za vodou". 

Že je moje osvěta jen takový rozmařilý koníček. 

Tak dneska ty růže na chvíli odložíme a podíváme se do tmy, ze které vyrostly.​

Jsem epileptik. 

Od dětství. A ne, není to poetické...​

Divná holka v prázdnotě:​

Moje dětství nebylo o bezstarostnosti. 

Zatímco ostatní děti běhaly venku, já jsem se schovávala před drtivými migrénami, které mi vypínaly svět dřív, než jsem ho stihla pochopit. 

Pak přišly výpadky. Chvíle, kdy jsem prostě "nebyla". 

Působila jsem na lidi jako divná, odpojená, možná trochu mimo. 

A já si tak i připadala. 

Jako cizinec ve vlastním těle.​

Cca v deseti letech přišel první velký záchvat. Ten moment, kdy nad sebou ztratíte veškerou kontrolu, vám vezme jednu z nejzákladnějších věcí v životě a to pocit naprostého bezpečí. Moje nemoc je jako stín, který stojí za mnou. Je to neustálá hrozba, která může udeřit kdykoliv a kdekoliv. 

Je to nebezpečné a je to kruté. Ale v mém světě se na "kdyby" nehraje. 

Prostě se naučíte žít s nabitou zbraní u spánku...​

Můj nejpřísnější kompas:

​Vzalo mi to spoustu možností "normálního" života. 

Ale víte co? 

Normální život mě nikdy nelákal.😁 

Moje epilepsie se stala mým osobním kompasem. 

Je to ten nejupřímnější filtr, jaký znám.​Vypozorovala jsem totiž pravidlo, přes které nejede vlak. 

Moje nemoc zesílí pokaždé, když se zpronevěřím své duši. 

Když se snažím hrát hry, které nejsou moje, když lžu sama sobě nebo když se snažím zapadnout do škatulky, která je mi malá. 

Ten záchvat je fyzická stopka. 

Je to vzkaz mého těla: "Tudy ne, tohle nejsi ty."​

Disciplína nebo smrt:​

Dala mi disciplínu, kterou většina "zdravých" lidí nikdy nepochopí. 

Naučila mě vážit si každého dne, kdy mi tělo slouží. ​

Mám život, který miluju.Ta nemoc mě totiž vyždímala, obrousila a donutila mě vybudovat si svět, ve kterém přežijí jen ty skutečné hodnoty. 

Moje děti, můj revír, moje integrita.​

Nejsem rozmazlená, jsem vybojovaná.

​​Takže než mě příště odsoudíte jako "rozmazlenou slečinku", uvědomte si jednu věc- Moje síla není póza.

Je vykoupená hodinami v temnotě, nejistotou a tancem na hraně.

​I s handicapem můžete být alfou svého života. Možná právě díky němu. 

Protože když víte, jaké to je ztratit vládu nad sebou samým, sakra dobře si hlídáte, komu tu vládu dovolíte zpochybnit teď.​

Jsem to já. 

Se všemi svými trny i stíny. 

A právě proto jsem neporazitelná. 😌