O břiše, které nechce být dokonalé, ale chce být tvoje
O břiše, které nechce být dokonalé,
ale chce být tvoje
Dlouho jsem měla pocit, že břicho je něco, co bych měla schovat.
Stáhnout ho, kontrolovat ho, zploštit ho…Jako by na něm závisela moje hodnota.
Až později mi došlo, že právě břicho je místo, které nejvíc touží po uvolnění, ne po mé kritice.
Je to prostor života. První domov každého z nás. Místo, kde začal náš příběh.
Jenže většina žen s ním zachází jako s nepřítelem. Bojíme se ho ukázat, dotýkat se ho, cítit ho.
A přitom právě břicho je naše měkkost, centrum naší intuice, naší ženské síly. Není to chyba, že je kulaté, měkké, vypouklé. To je jeho přirozenost.
Když jsem začala svoje břicho vnímat jinak, zjistila jsem, jak moc je citlivé. Kolik strachů, stresu a starých příběhů se v něm schovává. Když jsem byla vyděšená-stáhlo se. Když jsem se snažila být silná-zatvrdlo. Když jsem odmítala sebe-ono odmítlo mě. Nejde jen o vzhled. Tohle místo nese všechno, co jsme prožily i co jsme potlačily.
A někdy i to, co prožívaly ženy před námi.
Možná právě proto nás občas bolí břicho z ničeho nic. Možná proto máme problémy s dechem, s cyklem, s energií. Možná proto se cítíme odpojené od sebe, protože nejdůležitější část těla držíme zamčenou.
Když jsem se začala učit břicho uvolnit, stalo se něco zvláštního. Najednou jsem dýchala hlouběji. Najednou jsem cítila víc. Najednou jsem byla víc doma ve svém těle.
Měkké břicho není slabost.
Je to stav, kdy energie zase může proudit.Kdy se člověk může nadechnout až úplně dolů.
Kdy se tělo přestane bránit a začne žít.
A ano-někdy, když se poprvé dotkneš svého břicha opravdu vědomě, mohou přijít slzy. Napětí, které tam drželo roky. Strachy, které nešlo pustit hlavou. Emoce, které se bály vyjít na světlo.
Ale po slzách přichází úleva. A po úlevě klid. A po klidu zvláštní pocit jemné radosti.
Jako by se tělo konečně uvolnilo a řeklo:"Děkuju, že mě už netlačíš do dokonalosti."
Dnes už vím, že břicho není problém, ale kompas. Ukazuje mi, jak se opravdu mám. Když je klidné, dýchá se mi lehce. Když je sevřené, vím, že něco potřebuji.
A teď? Učím se s ním mluvit. Dotýkat se ho, i když není ideální. Mít ho ráda, i když je měkké.
Brát ho jako součást sebe, ne jako chybu na těle.
Protože břicho je život. A to, jak s ním zacházíme, často přesně odráží, jak zacházíme sami se sebou.
Může být kulaté.Může být hladké nebo poseté striemi.
Může mít svoje nálady, svoje dny.
Má svoji paměť.
Ale hlavně má být přijímané.
A v tom je ta největší síla, kterou nepotřebuješ schovávat.