Návrat k ženství

Návrat k ženství
Dlouho jsem si myslela, že ženství se skrývá v tom, co je vidět. V nalakovaných nehtech, v dokonalé postavě, v lesklých vlasech, v ladné chůzi a v úsměvu, který nikdy neuvadne. Snažila jsem se být ženou podle představ světa-krásná, milá, usměvavá, vyrovnaná. Ale čím víc jsem se snažila být dokonalá, tím dál jsem byla od sebe.
Jednoho dne jsem se zastavila. Ne proto, že bych chtěla, ale protože už jsem nemohla dál. Všechno to předstírání, kontrola, snaha zapadnout do představ o "ženskosti" mě unavilo. A v té únavě jsem poprvé ucítila něco skutečného. Sebevědomí, které nevychází z obdivu ostatních, ale z návratu domů-do sebe.
Začala jsem si všímat svého těla. Ne jako projektu, který je třeba vylepšit, ale jako živého, dýchajícího prostoru, kde sídlím. Začala jsem se ho dotýkat ne s kritikou, ale s něhou. Moje břicho, které jsem tolikrát nenáviděla, se stalo symbolem měkkosti. Stehna, která jsem schovávala, jsou silná, nesou mě. Jizvy, vrásky, špeky- to všechno jsou mapy mých prožitků, né chyby. Každý záhyb, každá křivka vypráví něco o mně.
A tak jsem pochopila, že ženství není v dokonalosti. Není v tom, kolik komplimentů dostanu, ani v čísle na váze. Ženství je v přítomnosti. V tom, když dovolím svému tělu být takové, jaké je právě teď. V tom, když si odpustím a obejmu se místo dalšího posuzování. V tom, když si dovolím být proměnlivá, unavená, přecitlivělá, podrážděná,lidská.
Dnes už vím, že být ženou neznamená mít všechno pod kontrolou. Znamená to být v kontaktu se sebou. S tělem, s dechem, s emocí, s tichem.Znamená to přijmout i to, co jsem dřív odmítala. Protože právě tam, kde jsem cítila stud, se skrývala síla.
A možná právě tehdy, když se přestaneš snažit být "ženská", se ženství v tobě konečně probudí.
Ne v zrcadle, ale v dechu. Ne v póze, ale v klidu.

Ne v tom, jak vypadáš, ale v tom, jak se cítíš, když se konečně přestaneš soudit.
Ženství není o výkonu. Je o návratu k sobě-celé, opravdové, nedokonalé.
A to je krása, kterou žádné zrcadlo nikdy nezachytí.