​Iluze hranic a stíny v učebnicích.Proč historie končí tam, kde začíná stát?

Většina z nás prošla školním systémem s pocitem, že historie je pevně daný řetězec událostí. Data bitev, jména králů a kresby neandrtálců v jeskyních tvoří kostru našeho světa. Co když je ale tato verze dějin jen pečlivě vybraným filtrem, který má za úkol jediné, přesvědčit nás, že současný systém je nevyhnutelný a jediný správný?

​Od neandrtálců k pětkám v žákovské knížce.​Debata o pravdivosti historie často začíná u pravěku. Školy nám předkládají život člověka neandrtálského jako hotovou věc. Přitom celá tato věda stojí na interpretaci úlomků kostí a kamenných misek. Ačkoliv moderní technologie (jako analýza DNA či izotopů) dokáží mnohé, stále jde o skládání obrazu z tisíce chybějících dílků.​Problém nastává v momentě, kdy se z vědecké teorie stane dogma. Pokud dítě v lavici zpochybní způsob, jakým z jedné čelisti vyvozujeme sociální strukturu tlupy, dostane pětku. Školství zde nefunguje jako prostor pro hledání pravdy, ale jako nástroj k přijetí autority. Učí nás, že pravdu vlastní ten, kdo drží katedru.​
Mečislav- Zapomenutý sjednotitel v kalendáři​Zatímco o pravěku se mluví s naprostou jistotou, postavy, které by mohly sjednotit naši identitu napříč moderními hranicemi, jsou odsouvány na vedlejší kolej. Příkladem je Mečislav I. Jeho jméno svítí v kalendáři 1. ledna v den, který oficiálně slavíme jako Den obnovy samostatného českého státu (vazba na rok 1993).​Proč se o Mečislavovi, polském knížeti úzce spjatém s českými Přemyslovci, nemluví? Protože jeho příběh narušuje moderní koncept národního státu. Mečislav a jeho doba představují éru, kdy hranice nebyly čarami na mapě, ale živým prostorem slovanské vzájemnosti a pokrevních svazků. Přiznat Mečislavovi jeho skutečný význam by znamenalo přiznat, že naše moderní rozdělení na Čechy, Slováky a Poláky je v historickém měřítku jen velmi mladý a umělý konstrukt.​Stát jako korporace a iluze roku 1993

​Pojmy jako "Děržava" nebo pochybnosti o legitimitě rozpadu Československá vyvolávají v oficiálních kruzích nevoli. Pro systém je totiž nebezpečné uvažovat o státu jinak než jako o posvátné instituci. Pokud bychom na stát nahlíželi jako na "firmu" nebo správní jednotku, která vznikla úředním aktem u stolu (jako tomu bylo 1. 1. 1993), ztratil by stát svou mystickou moc nad občanem.​ 

Historie je ve školách "stříhána" tak, aby končila u hranic našeho státu a u zákonů, které nás aktuálně ovládají. 

Skutečné kořeny ,ty, které jsou zapsány v naší DNA a v zemi, kterou obýváme ,sahají mnohem hlouběji než k jakémukoliv ústavnímu zákonu.​

Závěr-Hledání mezi řádky​

Pocit, že nám "vláda něco tají", nemusí být nutně o spiknutí v temných místnostech. Je to spíše o přirozené vlastnosti každého politického systému udržet řád skrze zjednodušený příběh.​Skutečná historie není v papírech, ale v neustálém pochybování. Dokud budeme slepě věřit, že vše v učebnicích je nezpochybnitelná pravda, budeme jen obyvateli vymezeného prostoru. V momentě, kdy začneme hledat souvislosti mezi Mečislavem, naší krví a prapůvodem našich předků, začínáme být skutečně svobodní.