ANONYMNÍ ZPOVĚĎ- Světlo mě drží, tma mě pohlcuje a já žiju někde mezi tím

 ANONYMNÍ ZPOVĚĎ-

Světlo mě drží, tma mě pohlcuje 
 a já žiju někde mezi tím

Někdy mám pocit, že žiju ve dvou vesmírech. V jednom je světlo-jemné, teplé, lidské.

A v tom druhém je tma, která mě dokáže stáhnout tak hluboko, 

až zapomenu, jaké to je cítit vůbec něco dobrého. 

 A právě mezi těmito dvěma silami se odehrává celý můj život. 

 Tma, která nečeká, až se nadechnu. 
 Tma u mě nepřichází potichu.
Neroste pomalu. 
 Ona padá. 

 Jednou jsem šla spát s pocitem, že to zvládnu, a probudila jsem se do chaosu. 

 Hlas v mé hlavě mě přesvědčoval o věcech, které mě děsily. 
 Nebyl můj, ale zněl tak jistě, jako by věděl, co dělá. 
 Jindy jsem seděla na posteli a měla jsem pocit, 

že se můj svět rozpadl na tisíc kousků. Nedokázala jsem dohlédnout na konec pokojíku, 

jako by se realita sama roztřásla. 

 A někdy… někdy je tma tak těžká, že i zvednout ruce působí jako výkon hodný medaile. 
 Deprese mě občas přivine k sobě jako těžká deka. 
 Ne jako útěcha, spíš jako něco, co mě přitlačí k zemi.
A když zavřu oči, mám pocit, že z ní nikdy nevyjdu. 
 Život v těle, které je unavené už ráno. 
 Léky jsou nutné.
 Bez nich bych tmu nezvládla.

 Ale berou si svou daň.

 Moje mysl je zpomalená, tělo těžké, pozornost se rozpadá jako písek mezi prsty.
 I běžné věci, jako nákup, vaření, krátká procházka mě unaví tak,  

že pak jen ležím a čekám, až se přestanu třást.
 A přesto to lidé nevidí.
 Vidí jen ten moment, kdy se usměju.

 Ne věcí, které jsem musela uvnitř sebe překonat, abych toho úsměvu byla schopná.

  Světlo je křehké.

 Ale je moje.

A pak jsou tu dny, kdy světlo přijde.
 Ne bouřlivě.
Spíš jako jemný paprsek, který dopadne na místo, kde to vůbec nečekám.
Světlo u mě nejsou velké věci.
 Jsou to malé úkoly, které dokážu dokončit. Krátký okamžik klidu.
Chvíle, kdy necítím tlak na prsou.
Drobné radosti, které mi připomenou, že život má barvy.

 V těch dnech se nadechnu hlouběji.
 V těch dnech si připadám živá. 

 A i když světlo trvá jen chvíli, vždycky mi připomene, že má cenu dál jít. 

 Invalidita není únik. Je to moje šance přežít.
III. stupeň invalidity pro mě není výhra, ale záchranné lano.

Bez něj bych se propadla do tmy tak hluboko, 

že bych neměla sílu hledat cestu zpátky.

 Dává mi čas. 
 Dává mi prostor. 
 Dává mi bezpečí, abych se mohla léčit.

Ne hroutit se v práci, kterou moje mysl ani tělo nezvládnou.
 Když úředníkům vysvětluju svůj stav, někdy mám pocit, že slyší jen slova, ale ne bolest za nimi.
Že tempo ostatních je pro mě nepředstavitelné,
 že stres mě dokáže zlomit během několika minut, 
 že moje pozornost je jako plamen, který může kdykoli zhasnout, 
 že mě drobné úkony vyčerpají do tmy. 

Nevymýšlím si. 

Jen popisuju svůj svět. 

Mezi světlem a tmou. 

Naučila jsem se žít na cestě mezi dvěma světy. Tma mě učí pokorě. 
 Ukazuje mi, kde mám hranice. 
 Zpomalí mě, když chci utíkat
a někdy mi připomene, že nejsem tak silná, jak bych chtěla být. 

Světlo mě učí naději. 
 Přináší mi sílu vrátit se. 
 Připomíná mi, že i když spadnu, pořád je možné zvednout hlavu. 

A tak jdu dál, krok za krokem. 

Někdy ve světle.

Někdy ve tmě.

Ale vždycky s vědomím, že jedno bez druhého by nebylo celé.