Anonymní zpověď- Dotek jiného světa
Anonymní zpověď- Dotek jiného světa
Tento příběh se mi nevypráví lehce, ale cítím, že ho mám předat.
Je to má osobní, hluboce niterná zkušenost, kterou jsem prožila v okamžiku,
kdy se život na chvíli zastavil a přece pokračoval dál,
jinak, jinde.
Když jsem šla na operaci aneurysmatu na cévě, věděla jsem, že situace je vážná.
Ale nic mě nepřipravilo na to, co se stane mezi jedním nádechem a dalším.
Na okamžik, kdy tělo leží nehybné, ale duše se probouzí.
Klinická smrt a světlo, které mě přivítalo.
Nevím, kdy přesně to nastalo. Lékaři mi později řekli, že došlo k zástavě.
Já jsem však nepoznala tmu ani prázdnotu.
Najednou jsem byla v jiném světě .
Jemném, barevném, neobyčejně něžném.
Nebyl to svět viděný očima, jako bych je měla zavřené.
Byl to svět cítěný srdcem.
Barvy tam nebyly ostré, ale měkké a živé. Obklopovaly mě jako světlo, které dýchá.
Všude panovalo ticho a přitom v tom tichu byla hudba.
A teplo, které mě prostupovalo ,nebylo fyzické.
Bylo to teplo duše, laskavé a přitom silné, takové, které nebolí, ale uzdravuje.
Ten pocit se dá nazvat jedním slovem "domov"
Ne domov jako dům. Domov jako návrat k sobě.
K něčemu, co je starší než život.
Setkání, které jsem nečekala
V tom jemném prostoru ke mně začaly přicházet postavy.
Pomalu, jako by mě nechtěly vyplašit.
Lidé, které jsem milovala a kteří už odešli.
Nebyla to vzpomínka. Byli tam. Skuteční, přítomní, laskaví.
A s každým krokem, kterým se ke mně blížili, jsem cítila, jak se ve mně rozplývá strach.
Měla jsem pocit, že se moje srdce otevírá jako květ.
Chtěla jsem tam zůstat.
Bylo to krásnější, pravdivější a klidnější než cokoli, co jsem kdy na Zemi zažila.
Hlas, který mě zastavil na hranici
A pak jsem uslyšela hlas.
Nebyl mužský ani ženský.
Byl to hlas, který jsem slyšela uvnitř sebe a zároveň mimo sebe.
Čistý, klidný, pevný.
Řekl jen "Ještě není tvůj čas. Máš tu ještě úkol. Až ho splníš, pak teprve můžeš přijít."
V tu chvíli se vše zpomalilo. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a jemně mě otočil zpět.
Chtěla jsem zůstat. Nerozuměla jsem tomu. Ale hlas byl neoddiskutovatelný.
A pak jsem se nadechla.A otevřela oči.
Duchovní pohled.Co to mohlo znamenat?
Dlouho jsem přemýšlela, co přesně jsem prožila.
A s časem se začalo objevovat porozumění, které se v příbězích lidí po celém světě opakuje.
Návrat k vlastní duši
Některé duchovní tradice říkají, že když se tělo na okamžik vzdá, vědomí se vrací "domů".
Do prostoru, odkud přicházíme a kam se jednou vrátíme.
Světlo, teplo, klid. To vše může být dotek naší pravé podstaty.
Setkání s blízkými
Mnozí popisují, že se jim zjevily duše milovaných.
Nebývá to náhoda.
V duchovních textech se mluví o "uvítacím kruhu"
O bytostech, které nás provází, uklidňují a podporují,
i když se nakonec máme vrátit zpět.
Hlas -vedení, které nás zná lépe než my sami.
Slova "Ještě není tvůj čas" se objevují u těch, kteří stáli na hraně života.
Duchovní výklad říká, že jde o hlas vyšší inteligence, průvodce,
nebo samotné duše, která ví, že člověk ještě má pokračovat.
Že je tu něco, co teprve musí být prožito, pochopeno nebo předáno.
Úkol, který nemusí být velký, jen pravdivý.
Nemusí to být nic grandiózního.
Někdy je úkolem pochopit něco o sobě. Uzdravit vztah.
Pomoci jednomu člověku.
Naučit se otevřít srdce.
Přinést světlo tam, kde zrovna chybí.
Úkol může být tichý, skrytý a přesto důležitý.
Jak mě tato zkušenost změnila?
Po návratu do života nebylo nic stejné.
Nezmizely starosti ani těžkosti.
Ale uvnitř se cosi posunulo.
Mám jemnější vnímání lidí.
Větší klid v srdci.
Menší strach ze smrti.
Hlubší přesvědčení, že každý život má smysl i když ho zrovna nevidíme.
Tento zážitek nebyl snem. Nebyl halucinací.
Byl to dotek.
Připomenutí.
Připomenutí, že existuje něco víc.
Že nejsme sami.
A že jednou se vrátíme tam, kde je náš skutečný domov.
Ale teď… máme ještě žít.